Společnost katolického domu Lubina

Oslavy 85. výročí Katolického domu v Lubině

Dne 29.5.2016 proběhly oslavy výročí založení Katolického domu v Lubině. Mši svatou sloužil P. František Janotka v kostele sv. Václava spolu s P. Jiřím Ramíkem. Po mši byla u vstupu do budovy KD odhalena pamětní deska zakladatele Katolického domu P. Jana Spáčila. Po požehnání pamětní desky byla pro návštěvníky otevřena výstava k historii SKD a farnosti.

Začátky Katolického domu

Psal se rok léta páně 1929, rok svatováclavského milénia, rok Svatováclavských dnů orelstva v Praze. V Drnholci všechny složky Orla pilně cvičily a připravovaly se na manifestační slet do Prahy. Tato zvýšená orelská činnost za dlouhých večerů kruté zimy 1928-29 uspíšila zrání odvážné touhy po vlastním spolkovém domě. V prvním protokolu o schůzi členů katolických spolků větřkovické farnosti za účelem ustavení Společnosti pro vystavění katolického lidového domu se píše: „Bylo dávným přáním Jednoty Čsl. Orla v Drnholci n. L. postaviti si vlastní dům, kde by se soustředily všechny katolické spolky farnosti větřkovické. Za tím účelem sešli se někteří členové Jednoty čsl. Orla, aby o věci této porokovali, a výsledkem této porady bylo rozhodnutí: postaviti r. 1930 katolický lidový dům, a to na území větřkovickém.“ Pozvaní tušili, o čem se asi bude jednat, ale i tak bylo jejich překvapení nesmírné, když kněz p. Jan Spáčil hned v úvodu oznámil: „Tak, s Boží pomocí budeme stavět.“ Všichni byli pro, ale kde jen vzít peníze, kde stavební místo a všechno ostatní?

Tu se ukázalo, že P. Spáčil měl už vše předem promyšleno. Bude se stavět, jak P. Spáčil oznámil, u nového větřkovického mostu. Jsou už vyhotoveny i plány – podobný dům mají přece v Albrechtičkách. A peníze? Bude se stavět svépomocí, formanky a brigády budou zdarma, něco peněz se dá dohromady tím, že bude ustavena Společnost pro postavení Katolického domu, kde každý zakládající člen složí 500 Kčs a prostý člen 100 Kčs. Jistou pomoc možno očekávat od arcibiskupských lesů (dřevo), a ostatní? „Jak Pán Bůh dá“, s úsměvem dodal P. Spáčil. Účastníci této historické schůzky z jeho slov vyčetli, že doplní, co bude chybět, on sám: zdědil rodný statek v Citově na Hané, on na něm hospodařit nebude, statek se prodá a peníze poputují na stavbu, která je vytouženým snem především mladých katolíků sdružených v Orle.
Na této schůzi byly přečteny a před vytištěním schváleny stanovy Společnosti. Hned 22. května 1929 byly podepsané stanovy zaslány ke schválení Zemskému úřadu v Brně. Ustavující valná hromada Společnosti KLD se konala 30. června 1929 na faře ve Větřkovicích. Dochoval se jen zápis z 21. dubna 1930, a to ještě jen kusý, že byly schváleny nově vypracované plány na KLD ve Větřkovicích stavitelem Aloisem Tylečkem. Týž stavitel stavěl KLD v Kozlovicích a byl této schůzi sám přítomen. Tylečkův návrh zvítězil především pro majestátní průčelí s balkónem.

Stavební práce

Hned po ustavující schůzi Společnosti KLD v roce 1929 se rozběhly konkrétní přípravné práce. Za humny statku „Na roli“ na parcele zvané „Na křiku“ byla otevřena cihelna. Z desek byla sbita veliká kůlna na sušení a úschovu cihel, jejichž výroba byla svěřena cihlářům z Trojanovic a Mnišího. Nepravidelně pomáhali i někteří členové Spolku. Pracovali až do pozdního podzimu . Na stavbě cihelny bylo jak v mraveništi, o ochotné ruce nebyla nouze. Arcibiskupská správa lesů na Hukvaldech přislíbila 100 pinometrů kulatiny se třetinovou slevou. Potřebné dřevo těžili na Červeném kameni. Bylo je však třeba stahovat k cestám, naložit a přivézt. Za zmínku stojí, že pokrokově zaměřený generální ředitel arcibiskupských statků zprvu rozhodl, aby za dřevo byla požadována plná cena, a že teprve na zásah konzistoře byla po intervenci poskytnuta značná sleva. Na doporučení Josefa Tymla bylo dáno 60 pinometrů na pilu do Tatry, odkud přišel pak účet za pořez dvojnásobku – 120 kubických m. Došlo k omylu, protože dřevo muselo jít přes katr dvakrát, ale když se věc vysvětlila, byla polovina účtu na faktuře stornována. Zbytek kulatiny se pak ručně tesal se dřevem, které darovali větřkovičtí sedláci.

Záhy z jara 1930 se kopala jáma na hašení vápna. Voda se brala z Růžova náhonu. Vozil se cement, štěrk a písek. Při kopání základů nové budovy se narazilo pod dnešní šenkovní místností na čistý písek, jehož se vytěžilo 20-30 m3. Na staveniště bylo dovezeno 1500 fůr štěrku, který museli všechen kopat krumpáči a lopatami, ručně nakládat i skládat. Nebyly tehdy ještě míchačky a při přípravě betonu se vše muselo dělat ručně. O tatrovácké dovolené se vozily na staveniště cihly z cihelen. Byly žně a sedláci měli každý dost práce sami se sebou, ale přece“se utrhli“ a povozy poskytli. Bylo stále zapotřebí přivézt na stavbu hned to, hned ono. Nejčastěji se utíkalo „Na roli“, kde byly dva páry koní, a když ne odjinud, tak odtud musela být nakonec formanka poskytnuta vždy. Stavba jen pozvolna rostla ze základů. Zjistilo se, že všechno nepokryjí ruce brigádníků a že taková stavba rozhodně již potřebuje stálé pracovníky. Získat dělníky nebylo těžké, protože byla částečná nezaměstnanost.

Za 10 Kčs denně a nějakou tu“počastnou“ přišel každý rád pracovat. A tak na stavbě bylo kromě orelských brigádníků asi deset stálých pracovníků za mzdu. Technický dozor nad stavbou byl svěřen samotnému staviteli Aloisu Tylečkovi, ale ten se tu jen zřídkakdy objevil. Stavbu prakticky řídil „polír“ František Smolík z Hájova sám. Ale když stavitel Tyleček nedodával po urgencích ani technické rozpisy s požadavky na materiál a řemeslnické práce, rozhodl P. Spáčil povolat k rozestavěné stavbě velmi schopného tesařského mistra z Uherského Hradiště. Ten sice požadoval 8 Kčs na hodinu a kromě toho bydlení a stravu na faře zdarma, na tehdejší dobu přímo závratnou sumu a neslýchaný požadavek, byl to ovšem odborník na slovo vzatý, který dal rozestavěnou budovu bez podrobnějších plánů suverénně dohromady, takže P. Spáčil nakonec jeho požadavky rád splnil. Vinou stavitele Tylečka, který nedodal potřebné podklady, byly některé části předimenzovány podle hesla „jistota je jistota“, a tím došlo k předražení stavby, i když se vše podnikalo ve vlastní režii. S rostoucí stavbou přibývaly i finanční starosti. V protokolární knize z té doby je uvedeno, že výbor na mimořádné valné hromadě dne 22. června r. 1930 navrhuje, aby byla uzavřena půjčka (na sto tisíc Kčs).

V r. 1930 zemřel jeden z nejzasloužilejších občanů a podporovatelů stavby KLD, bývalý starosta Větřkovic Josef Matula. Měl vypraven orelský pohřeb. Nedožil se dokončení krásného díla, na něž se těšil. V tomto roce měla Společnost KLD již 62 členů. Stavba rychle pokračovala, i přes to, že došlo k dalšímu napětí mezi výborem Spolku a stavitelem Tylečkem. Stavitel totiž chtěl na odborné práce prosadit (zřejmě za jistou provizi), své řemeslníky. Výbor ovšem shledal hospodárnějším zadat řemeslnické práce živnostníkům. Stolařské a elektro-instalatérské práce provedli bratři Čapkové z Kopřivnice, klempířské Kaluža z Kopřivnice, dlažby Onderka z Klokočova, zasklení oken Zátopek z Frenštátu. Nátěr byl proveden svépomocí pod vedením Josefa Řezníčka.

Nastal podzim se svými dešti. Venku se pracovalo až do vánoc. Poslední zednické práce dokončovali Alois Chromečka, ale hlavně František Matula, pozdější hostinský KLD. Ten ze Šprochovy studánky vykopal do nového domu i vodovod. Kovářské práce – svorníky, šrouby, zábradlí, mříže a okna do sklepa – zhotovili kovář Růža a František Řehák „ze Zahrad.“ V kovárně u Růžů se zdarma ostřilo i všechno stavební nářadí: krumpáče, rýče, sekáče apod. Na jaře 1931 zbývalo dokončit už jen některé instalatérské práce a celé stavbě se dával kabát -venkovní omítka. Dokončovaly se nátěry říms a okapů. Stolař Čapka v Kopřivnici řezal parkety z dubů ze selských lesů a honem v sálu pokládal, aby do dne slavnostního otevření bylo vše hotovo. Někteří bratři z Albrechtiček byli stolaři a za kapesné ochotně ze zbytků hoblovaných desek sbíjeli lávky kolem zdí. I znak orla s rozpjatými křídly, který visel nad jevištěm a „za Reichu“ musel dolů, byl darem bratří z Albrechtiček. Slavnost otevření, katolického lidového domu se blížila.

Slavnostní otevření KD

Neděle hodu Božího svatodušního – 24. květen 1931, venkovní omítka byla hotova; nový dům zářil zvenku i zevnitř: přináší do obce přece světlo!

Ale na všech, kdo se den co den do vyčerpání namáhali na dokončovacích pracích, byla patrna již značná únava z přepětí sil. Jako poutníci po delší pěší túře před cílem svého putování „melou“ již z posledního a nemohou se ho dočkat, tak toužebně a žíznivě byl očekáván slavnostní den otevření KLD ve Větřkovicích. Jen samotná příprava slavnosti zabrala několik večerů; pekly se koláče a cukroví, přivážely se břízky k ozelenění výletiště, rozdělovala se práce, kdo bude u párků, kdo u piva, a vůbec, co kdo bude dělat. Všechno bylo třeba dobře promyslet, každá pomocná ruka byla vítána už i proto, že hlavní kádr mládeže — Orli – byli cele zaujati přípravami na veřejné cvičení na narychlo upraveném hřišti u KLD. Ani uvnitř budovy nebylo ještě vše do puntíku hotovo. Horečně se natíralo, čistilo, leštilo, malovalo a parketář Čapka z Kopřivnice honem honem dokončoval pokládání parket v sálu (i tak asi 1 m podél tělocvičny už nedokončil a nepokrytý pás se musel na slavnost přikrýt papírem). Instalace pro elektrické osvětlení byla sice zařízena, ale nebyla připojena na síť. Proto se parta elektromechaniků rozhodla, že aspoň pro slavnost otevření KLD pořídí nouzové elektrické osvětlení. „Na roli“ získali benzinový motor, od Čapka z Kopřivnice půjčili dynamo na 110 V, v předvečer slavnosti se rozsvítily všechny žárovky i venku na prostranstvích, kde se slavnost připravovala. Jaká to byla radost a jásot!

S odstupem času je těžké to vylíčit: prostě, byla to veliká sláva. Jen počasí aby vydrželo. V květnu ještě nebývá tak ustálené počasí, aby se ve dni nezvrtlo. Všichni trnuli, jak jen zítra bude. Případný déšť by vše pokazil – a nedostavil by se ani očekávaný a tak potřebný finanční efekt. Svatodušní nedělní ráno bylo pozdraveno rozesmátým sluncem, které se z vysoké modré oblohy vydrželo na tu pozemskou slávu usmívat celý boží den: V šest hodin ráno budil ještě rozespalou farnost slavnostní budíček dechovky bratra Jindřicha Pukovce z Příbora. Katolíci, krojovaní Orli a děvčata v národních krojích se brzy nato začali shromažďovat u nového katolického domu, odkud byl uspořádán průvod s hudbou do kostela na mši sv. Po bohoslužbách se šlo opět průvodem do katolického domu, kde příborský děkan, arcikněz, P. Filip Pospíšil posvětil kříže pro nový dům. Asi v 11 hodin promluvil z balkónu KLD slavnostní řečník, pozdější starosta Příbora a poslanec Oldřich Otáhal.

Odpoledne o 14. hod. vyšel od Horákova hostince dlouhý průvod; když jeho čelo bylo již na větřkovickém mostě, konec ještě nebylo vidět, byl kdesi za vodárnou naproti Šrámkům. V čele průvodu jelo banderium s prapory na koních. Bylo krásně, hudba vyhrávala vesele do kroku, ale průvod kráčel jakoby sám pro sebe. Neměl diváky. Drnholec byl jak po vymření. Před domem – v místech dnešního parku – byly stánky s koláči a občerstvením, na hřišti u katolického domu se konalo veřejné cvičení Čsl. Orla, na němž vystoupily všechny složky, muži dokonce cvičili na nářadí. Všechno se vydařilo, i večerní lidová veselice, neboť se zpívalo a tancovalo sice při nouzovém, ale přece jen elektrickém osvětlení.

Elektrifikace obce

Až později došlo k elektrifikaci obce Větřkovic. Hned při stavbě KLD bylo pamatováno na instalaci elektrického zařízení. Při elektrifikaci obce byl postaven transformátor, navezeny sloupy a kameny a firmou Transforma z Olomouce provedeny přípojky a zařízení v domech. Vydání na elektřinu v kostele činilo cca 23 tisíc Kčs. Od června 1932 se již ve Větřkovicích svítilo elektřinou. Hned po slavnostním otevření KLD byla od června 1931 zřízena vedle KLD prodejna Svépomoci, a to jako filiálka příborského družstva Svépomoc. Na větřkovickou prodejnu přišel Rudolf Michálek z Libhoště a po něm František Kalinec z Příbora.
Z jednatelské zprávy výroční valné hromady Společnosti KLD ze dne 25. února 1934 se dovídáme, že celkový náklad na stavbu činil 469 916,43 Kčs, z čehož plné tři čtvrtiny hradil, tj. daroval P. Jan Spáčil. Jak dosvědčuje zápis ve farní kronice, daroval více než 350 tisíc Kčs! Farníci a občané nikdy nebudou dostatečně vděčni tomuto šlechetnému dárci. Pamatujme na něho v modlitbě!

V nově postaveném katolickém domě bylo od počátku počítáno s tím, že tam bude i pohostinství. Protože však Větřkovice neměly podle počtu obyvatel nárok na dva hostince, mohlo se v KLD podávat pohoštění toliko členům Společnosti a jimi uvedeným hostům, a to jen při vlastních podnicích. Radost z postaveného katolického domu netrvala dlouho. První léta byla ještě vyplněna drobnými pracemi na vylepšování interiéru. Úroky a splátky dluhů a všechny starosti s tím spojené nesl na svých bedrech P. J. Spáčil, houževnatý a trpělivý dirigent celého podniku. Ale kulturní přínos KLD pro celou farnost, pro všechny občany, nejen pro katolické spolky, byl obrovský.
Pro orelskou mládež nastala léta všestranného rozkvětu: cvičilo se, závodilo, pořádala se veřejná cvičení, akademie, besídky, hrála se divadla, pořádaly plesy a zábavy. Pocit vlastní střechy nad hlavou volal mládež ze zkoušek do zkoušek, ze cvičení k nacvičování. Orelské řady rostly. Ale i ostatním spolkům, pokud o to požádaly, byly místnosti katolického domu propůjčovány. A když vlast, ohrožena ze západu dobyvačným nacismem, vyzývala k přípravě na těžké chvíle, Čsl. Orel prvý zařadil do svého výcviku brannost. Podle jeho příkladu i Sokol a DTJ začaly pěstovat předvojenskou přípravu. V okolních městech Kopřivnici a Příboře, ale i na vesnicích docházelo ke společným „dnům brannosti“, na nichž ten odstrkovaný a posmívaný i podceňovaný Orel najednou stál v čele příprav k obraně vlasti. Orelské členstvo bylo ze všech nejlépe jak fyzicky, ale především morálně připraveno k plnění nejčestnějších občanských služeb, k uhájení svobody.

Období protektorátu

Propaganda hitlerovského Německa tehdy v rozhlase i tisku uváděla Čsl. Orla jako polovojenskou organizaci! Tehdy nikdo ještě nepředvídal, že bychom mohli být zrazeni svými spojenci a že bychom opuštěni od přátel byli donuceni jimi samými k vydání svých pohraničních pevností bez boje. Ani nejčernější skeptikové si tehdy nepřipouštěli myšlenku, že Československo bude okleštěno nejen od tzv. Sudet, ale i tzv: „pátého pásma,“ do něhož byly nakonec začleněny i naše obce.

V březnu 1938 zabral Hitler Rakousko a připojil je k Velkoněmecké říši. Dne 21. května 1938 mobilizovalo Československo roč. 1935 a všechny vojáky pro zvláštní účely: železničáře, automobilisty, protileteckou obranu apod. K mobilizaci došlo z obavy před vtrhnutím Německa na naše území. Po čtyřech týdnech se všichni mobilizovaní vrátili domů.
Ve větřkovické farní kronice je o tomto roku zapsáno: „Dne 15. září 1938 strhla se odpoledne nad Větřkovicemi bouře, při níž na Haškovci udeřil blesk do Urbišovy kůlny, zapálil ji a shořela. Téhož dne „zachraňoval“ světový mír v Berchtesgadenu v audienci u Hitlera anglický premiér Neville Chamberlain. Dohodli se na svolání schůzky čtyř mocností do Mnichova, kde Německo, Itálie, Francie a Anglie rozhodly o ČSR bez ČSR. V noci z 29. na 30. září se usnesly, že ČSR vydá tzv. pět pásem Sudet, s jejichž okupací se začalo hned 1. října. Trhání pohraničí ČSR se ochotně zúčastnilo na severu Polsko a na jihu Slovenska Maďarsko. Celková ztráta území činila 41.000 km2 s bezmála 5 milióny obyvatel.“ Dne 5. října 1938 oznámil předseda čsl. vlády generál Syrový, že prezident Beneš odstoupil.

Dne 10. října německé vojsko pod velením generála Brauchitsche zabralo Příbor, Drnholec a Sýkorec. U mostu na větřkovské straně stanulo s kulometem naše vojsko ubytované v katolickém domě, na drnholecké straně vojsko německé. Občané z Drnholce a Sýkorce mohli do kostela chodit bez překážky. Po několika dnech Němci ustoupili až do Drnholce k obchodu paní Chovancové a cestu do Vlčovic prohlásili za neutrální. U obchodu paní Chovancové postavena celní přepážka a zavedeny propustky, které vydávali starostové. 24. listopad 1938, kdy byly zabrány i Větřkovice.

Toho dne se sešlo do kostela hodně lidí a zazpívali s pláčem naposled hymnu „Kde domov můj“. Německé vojsko očekávali kolem 10 hod. Zatím se mnoho žen shromáždilo na větřkovickém mostě, aby zabránily vstupu Němců do Větřkovic. Ale na varování českých vojáků, že by si je Němci vyfotografovali jako vítající dav, uposlechly a rozešly se. Když české vojsko okolo půl jedenácté dopoledne odešlo, přitáhli Němci. Šli cestou od katolického domu kolem školy, fary a pak kolem zahrad k Příboru. Kdekdo za okny pozoroval okupanty, jak postupovali v rojnici jeden za druhým s napřaženými puškami. Obsazení Větřkovic se událo bez incidentů a německé vojsko se ubytovalo v katolickém domě, který byl včas vyklizen. Jeviště a knihovny, a to jak orelská tak lidová, byly vojenskými auty odvezeny do orlovny (někdejší kuchyně zámku) na Hukvaldech, kde po zrušení Čsl. Orla za okupace vše vzalo za své. Hned odpoledne 24. 11. 1938 nařídil německý důstojník předsedovi KLD Janu Matulovi, aby do tří hodin zařídil navrácení stolů a židlí, před záborem odnesených, jinak že bude zatčen; stoly a židle musely být tedy navráceny (ne všechny) a Němci se katolickém domě zařídili po svém. Orelský znak nad jevištěm otloukli a nápis restaurace na domě zabílili.

Po vyhlášení Protektorátu – 15. 3. 1939 – byla celnice od obchodu paní Chovancové posunuta na vl-čovickou hranici, kde byly u posledního drnholeckého domku p. Babince zřízeny i závory. Česká celnice bez závor byla u vlčovického kříže. Druhou celnici zřídili u Hájovského dvora a hranice zabraných Větřkovic byly posunuty až na hranice katastru Sklenova a Hukvald a v prosinci pak opatřeny pohraničními sloupy. Ke hlídání hranice byli později ustanoveni tzv. „ordneři“ rekrutovaní většinou z okolních vesnic.

V předvánočním týdnu 1939 se v Sýkorci na č. 10 sešlo několik místních hudebníků, kteří začali nacvičovat vánoční mši. Vznikl tak hudební kroužek, který se zprvu scházel u Vojtěcha Žárského v Drnholci na č. 45 a pak v katolickém domě. Dirigentem byl Wilibald Schmiedt. Kroužek se udržel i po osvobození a vystupoval pak např. v operetách hraných místními ochotníky. Příchodem okupantů musela být samozřejmě Společnost KLD rozpuštěna a katolický dům dostal nového pána, „Stillhaltekomisara“, Jediný, kdo mohl za Společnost KLD s Němci jednat, byl farář P. J. Spáčil, ale ani jeho hlas nic nezmohl. Dům přešel pod správu „Aufbaufondu“ se sídlem v Liberci, kterýžto fond měl pečovat o zvelebení Sudet. V r. 1941, kdy ještě Němci slavili jedno vítězství za druhým, připadl KLD větřkovické obci, která byla jeho vlastníkem až do konce II. světové války.

Poválečné období

Po válce došlo obnovení Společnosti KLD na mimořádné valné hromadě dne 22. července 1945 za přítomnosti 24 členů. Jednání zahájil a řídil P. Spáčil. Společnost KLD uplatňovala nárok na náhradu škod způsobených válkou. Utrpěla už tím, že jí byl KLD odcizen, ztratila příjmy z nájmu a výtěžek z restaurace a část inventáře, utrpělo vnitřní zařízení – např. zvláště jeviště – vše v celkové ceně 155 200 Kčs. K proplacení Škody nikdy nedošlo vinou představenstva MNV, které, jak jsme se již zmínili, zdržovalo úřední zaknihování. Politické poměry po II. světové válce se jen zvolna konsolidovaly.

Velkým štěstím pro farnost, ale hlavně pro obec Větřkovice bylo, že v prvých dnech, kdy ještě do jisté míry přetrvával bezprávní stav a k vládě v obci přišly samozvané „ozbrojené“ síly různých údajných pomocníků partyzánů, byl předsedou prvého „revolučního“ národního výboru P. Jan Spáčil. Ovšem, jak už to v životě bývá, daň války zaplatili i mnozí nevinní. Někteří lidé hluboko klesli; kněz v této farnosti to neměl lehké, neměli to lehké ani lidé, kteří usilovali o návrat normálních poměrů. Nový výbor Společnosti KLD vstupoval do svého funkčního období s mnoha smělými plány. Předně se počítalo s prohloubením jeviště o 5 m. Navázalo se jednání s firmou Drobný v Místku o úplné jevištní vybavení. Hostinským místnostem měla pomoci přístavba skleněného pavilonu na východní straně budovy, kde mělo být pamatováno i na kulisárnu a rekvizitárnu. S Hospodářskou záložnou v Kopřivnici bylo již zahájeno jednání o půjčce. Bylo však nutno počkat – než se poměry uklidní, a než proběhnou svobodné volby.

Zakladatel KD odjíždí na odpočinek

Dne 18. května 1947 se po šestadvacetiletém působení ve Větřkovicích rozloučil se svými přáteli a farníky v kostele i v Katolickém domě iniciátor, investor a hlavní garant KLD, P. Jan Spáčil (bylo mu tehdy 74 let). Přál všem mnoho zdaru a Božího požehnání a prosil, aby mu ti, komu snad ublížil, odpustili, a ti, jimž prospěl, aby nezapomněli. Za týden nato, 26. května 1947, o Svatodušním pondělí, jej po mši sv. okolo jedenácti hod. odvážel svým autem Josef Jalůvka do Citova u Přerova na trvalý odpočinek. Odjížděl z farnosti tiše a neokázale, pohledem naposled pohladil kostel a Katolický dům, možná, že cítil i s ostnem nedocenění v duši, ale odcházel určitě s klidným svědomím, že tu nejen vybudoval dobré dílo, ale že ani jeho celoživotní úsilí v duchovním zápase této farnosti nevyznělo naprázdno.

Katolický dům po válce

Při volbách v r. 1946, prvních a zároveň posledních svobodných volbách v ČSR po osvobození, poprvé v dějinách obdržela ve Větřkovicích i v Drnholci nad Lubinou Čsl. strana lidová největší počet hlasů a tím se stala v obou obcích nejsilnější stranou. Když ve všech okolních státech padala jedna demokratická vláda za druhou a veškerou moc a vedení v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Polsku aj. převzala komunistická strana, dalo se čekat, že ani Československo nezůstane dlouho ušetřeno jednostranného vychýlení doleva. KSČ, která se ve volbách r. 1946 se 37 % hlasů stala nejsilnější stranou, v únoru 1948 převzala veškerou moc do svých rukou, a to prostřednictvím tzv. „akčních výborů“. Takový akční výbor zakázal činnost ostatních politických stran jak ve Větřkovicích, tak i v Drnholci a v několika dnech byla zakázána i činnost jiných spolků, mezi nimi i Jednoty Čsl. Orla, jehož vedoucí funkcionáři byli zatčeni a vězněni. I místní funkcionáři katolických spolků byli osočováni a omezováni v právech, všem nepohodlným lidem hrozilo zatčení; nastala politická diskriminace. Za těchto zastrašovacích taktik se nikdo neodvažuje vykonávat jinou než prokomunistickou činnost. Společnost KLD je nyní osamocena, zbavena zdroje energie a života, kterou měla v Orlu, a zbavena politické záštity, kterou měla v ČSL. Mračna nad KLD se víc a více temněla.

Osud Katolického domu v 50. letech

Pro Společnost KLD nastaly těžké časy. Například událost z roku 1951 kdy byla sjednána nájemní smlouva mezi SKLD na jedné a MNV ve Větřkovicích na druhé straně, a to o pronájmu sálu, tělocvičny, jeviště, šatny, galerie a čtyř obytných místností v 1. poschodí. Smlouva byla oboustranně podepsána, ale jen jednostranně dodržována: MNV ve Větřkovicích nájemné neodváděl, neplatil. Počátkem r. 1951 se vedení SKLD rozhodlo svolat výroční valnou hromadu, druhou po osvobození, která po celých 6 let – od 22. července 1945 – nebyla svolávána z několika příčin. Všechny pramenily z převratných událostí prvních poválečných let.

Kdo má moc, má i právo — známé totalitní heslo se plně uplatňovalo v celém politickém a veřejném životě. V rámci ideologického boje byl ateistický útok soustředěn především na církev. Došlo ke konfliktu mezi vládou na jedné a biskupským sborem na druhé straně. „Na oko“ si sice při svém nástupu do prezidentského úřadu Klement Gottwald vyžádal požehnání arcibiskupa kardinála Berana, ale v praxi to vypadalo zcela jinak. Církevní školy byly zrušeny, kříže ze škol odstraněny, náboženství omezeno a znemožňováno procedurou přihlášek, mnozí kněží i biskupové byli zatčeni a vězněni, nakonec byl internován i sám kardinál Beran. Rozmetány byly řeholní řády, a to jak mužské, tak i ženské, justiční služba a prokurátoři připravovali monstrprocesy se „zrádnými“ kněžími a biskupy. Došlo k naprosté diskriminaci věřících. V takovém ovzduší byla tedy svolávána na 3. června 1951 výroční valná hromada SKLD. Není divu, že přišli jen ti nejstatečnější – z 63 pozvaných jen 24 členů.

Ovšem nyní už bylo všem jasné, že je konec KLD neodvratný, že jej nelze zachránit. Podobným způsobem padal v okolí jeden katolický dům po druhém do rukou těch, kdo na jejich vybudování neměli nejmenší zásluhu. Nerovný boj skončil. Předsednictvo SKLD proto svolalo již na sobotu 16. února 1952 na 19 hod. do svého vlastního domu „likvidační výborovou schůzi.“ Protože se na ni nedostavil dostatečný počet členů, byla svolána nová schůze, a to hned na pondělí 25. února 1952 v 18 hod. Na programu byl jediný bod: likvidace Společnosti katolického lidového domu ve Větřkovicích.

Noví majitelé

Nastává nová kapitola, nové údobí, kdy se stávají neúhlavnější nepřátelé katolického domu jeho pány; zmocňují se ho, aby z něho udělali kazatelnu ateizmu a ústřední nástroj duchovního nátlaku a útlaku, novodobého temna. Katolický dům přejmenovali jeho uchvatitelé na kulturní dům a nic nového zde vlastně za dobu více něž deseti let neudělali. Dům chátral. Místní národní výbor měl však jiné starosti: socializaci vesnice. Horečka po co nejrychlejším združstevnění všech zemědělských usedlostí lomcovala funkcionáři: Jedním z neúčinnějších donucovacích prostředků ke vstupu do tvořících se družstev byly posudky na občany. Funkcionáři se vyžívali v kádrové politice. Vášnivě se začali vyžívat i v protináboženském boji. Nepohodlní občané byli podezříváni z piklí proti režimu, obžalováváni, souzeni a vězněni. Také s našimi faráři soudruzi čas od času „dělali pořádek“.

Dne kdy 29. srpna 1949 bylo v Drnholci ustaveno JZD. Katolický, nyní kulturní dům se stal sídlem nejen MNV, ale i JZD. Obytné místnosti Katolického domu najednou nestačily, neboť kromě zmíněných kanceláří MNV a JZD zabral dvě místnosti ČSČK pro týdenní prohlídky novorozeňat. Když se předsedou MNV stal Žárský z Vlčovic, rozhodlo vedení obce provést nástavbu obytných místností nad tělocvičnou a přikročilo se konečně k nejnutnějším opravám KLD. Současně Jednota provedla na jeho západní straně přístavbu samoobsluhy a skladiště; tyto nízké a nestylové budovy objekt značně zhyzdily a pokazily i pohled na průčelí domu. Ale nezůstalo jen při tom.

Období totality 60-70. léta

V letech 1974-1976 byly z východní strany KLD přistavěny místnosti, protože bylo rozhodnuto obnovit hostinec. I ze severní strany za jevištěm byla provedena nízká přístavba šaten, klubovny a sociálního zařízení pro ochotníky. Tím, že KLD vlastně ze všech stran „oblepili“, a zazdili okna sálu, byl sál znehodnocen a celý dům, dříve ozdoba obce, nenapravitelně utrpěl.

V KLD vládli komunisté, umístili sem i „patřičně“ cenzurovanou obecní knihovnu. Tak se kolo dějin otočilo: dům, který měl sloužit především křesťanské kultuře, slouží jejím úhlavním nepřátelům. Nebýt víry, bylo by křesťanům do pláče nad černou přítomností a snad ještě černější budoucností. V hospodářských rozborech viděli ovšem tehdejší situaci víc než růžově. Všem lidem se vedlo dobře, ano, nezaměstnanost nikomu nehrozila, byl blahobyt. JZD v 70. letech splynula v obří (patřičně nepřehledné) družstvo Družba se sídlem v Lubině, specializované na výrobu mléka. Na východním okraji obce pod Hůrkami, (v místech starých fojtových rybníků), založili na soutoku Svěceného a Zadního potoka přehradu. Za pouhých 28 měsíců ji vybudoval nákladem 25 mil. Kčs n. p. Tatra Kopřivnice, který z ní doplňuje zásobu užitkové vody. (Hlavní parametry nádrže: objem 1 200 000 m3, zatopená plocha 19,7 ha a hráz o výšce 16 a délce 460 m.) Ráz krajiny a život obyvatel obcí se pomalu měnil až do roku 1989. Na začátku 90 let začala nová životní etapa obce.

Nový začátek 90. léta

V červnu roku 1990 byla Společnost Katolického domu obnovena; KLD mohla po navrácení opět sloužit k účelu, k němuž jí naši předkové s takovým úsilím vybudovali. Nejsou už naživu. Mluví za ně činy. Závěrem je třeba říct: Musíme ještě hodně přidat, aby i po nás něco trvalého zůstalo.